Co je to Láska?

Měli bychom se nejprve zamyslet nad tím, co vlastně láska je a jak je s naším lidstvím spojená. Nejprve se podívejme, co o lásce říká filozofický slovník: Láska je Intenzivní cit, zahrnující řadu forem projevu (pohlavní láska mezi lidmi, mateřská láska, láska k povolání, láska k vlasti, láska k Bohu apod.)[1]

Je to sice velmi stručně řečeno, ale nám to může pomoci si uvědomit, že láska může být obsažena ve všem, co děláme.

 

Anthony de Mello ve své knize Cesta k lásce popisuje tři základní vlastnosti lásky, pojďme se na ně popořádku podívat.

 

(…)je tedy první vlastností lásky: nečiní rozdílů, proto jsme nabádáni, abychom byli jako Bůh „který dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé…. [2]

 

 Autor se moudře opírá o větu z Matoušova evangelia a tím nás nabádá, abychom v lásce nikomu nestranili, abychom dokázali milovat i cizí lidi, abychom v lásce „neškatulkovali“ a nevybírali ty „více vhodné“ a „méně vhodné“. Jestliže se člověk rozhodne pro lásku, musí mít rád všechny lidi bez rozdílu.

 

Druhou vlastností lásky je to, že nic neočekává. Jako ten strom, růže a lampa, láska dává a nic za to nechce. [3]

 

 Musí nám být jasné, že pravá láska se opravdu projevuje nezištným způsobem, pokud by to tak nebylo, není to láska, ale je to: vychytralost a manipulace

 

Třetí vlastností lásky je to, že si není sama sebe vědoma. Láska se z milování, tak těší, že o sobě ve své blaženosti ani neví. Tak jako lampa, která svítí a nemyslí na to, jestli z ní mají druzí užitek či nikoliv. Tak jako růže, která voní, protože zkrátka nemůže jinak, ať už je na blízku, kdo si té vůně užívá, či nikoliv. Tak jako strom poskytuje stín. To světlo, vůně a stín se nevytvářejí jen v něčí přítomnosti a nemizí, když nablízku nikdo není.[4]

Autor chce říci, že láska není závislá na lidech a na vnějším okolí. Láska buď prostě je, anebo není a je oproštěna od veškeré „účelovosti“.

 

Dnešní západní společnost si většinou pod pojmem láska představí milostnou náklonnost muže a ženy a nedává jí prostor ve spojitosti s lidskostí a vyššími mravními hodnotami. Bohužel až moc často máme tendence spojovat si lásku s milostným životem. Nedá se říci, že by láska s milostným  životem a erotikou neměla blízkou souvislost, ale spojovat ji pouze s naší sexualitou je velmi omezené a chudé. V podstatě to ukazuje na prázdnotu naší duše a ducha, které jsme docílili naším konzumním způsobem života. Následkem toho strháváme důstojnost lidství tím, že se domníváme, že nejvyšší mravní cit který byl lidstvu dán, souvisí pouze s jeho tělesností. Domnívám se, že je to pro lidi západního světa velká zátěž, která se projevuje v jejich činech a mravní citlivosti vůči sobě i bližním.

Podívejme se, jak se k této problematice staví Fulton J. Sheen:

 

Ze zdůrazňování sexu, zaviněného opomenutím pravé přirozenosti člověka, který se skládá z těla i z duše, plyne, že osvobození od vnitřního napětí, úzkosti a nespokojenosti (způsobených ztotožněním člověka se zvířetem) je závislé na pochopení novém smyslu lásky. Láska v sobě obsahuje smyslnost; ale sexus chápaný jako živočišný instinkt, v sobě neobsahuje lásku. Lidská láska vždycky v sobě zahrnuje dokonalou lásku. [5]

 

Autor se zde vyjadřuje o dokonalé lásce. Je zde dobře vystiženo, že člověk i přes svoji malost prahne po něčem vyšším. Hledá absolutno, v podobě dokonalé lásky a dokonalého štěstí. Sex, ze kterého jsme si učinili předmět, nikdy nemůže uspokojit touhu naší duše po lásce.

Myslím si, že by zejména pro mladší generaci měla být provedena osvěta, aby mladí lidé pochopili, co opravdová láska je, a co obnáší. Mělo by se jim zdůraznit, že základními pilíři lásky jsou: sebeobětování, vůle a zodpovědnost. Bylo by k dobru naší společnosti, kdyby si mladí lidé nespojovali lásku pouze s partnerským životem, ale dokázali si lásku více spojit ve vztahu k lidem jako celku. A aby si uvědomili, že láska se odráží v každém jejich činu, v každém projevu úcty k druhému člověku, že v první řadě jde o dobrý vztah k bližnímu. Svatý Augustin o lásce k bližnímu říká:

 

„Nemiluj na člověku jeho chyby, ale miluj ho jako člověka, protože ho stvořil Bůh a chyby si stvořil člověk sám. Miluj to, co stvořil Bůh, a to, co si stvořil člověk sám, nemiluj (….) do lásky zahrň nejen manželku a děti, ale všechny lidi. Důvěřuj v Boha a předem miluj“.[6]

 

Podle mého názoru lásku samotnou lze těžko definovat, či ji zařadit do nějakého pojmu nebo skupiny hodnot, možná by se dalo říci, že láska je všechno a nic. Měli bychom si uvědomit, že láska je nejenom velmi ušlechtilý cit, ale především se projevuje ve způsobu myšlení a jednání samotného člověka. Je to něco co nemůžeme myslí dostatečně uchopit a také je tím, co v tomto světě nikdy dokonale nepoznáme, protože jsme ve svém lidství velmi omezeni. Opravdová čistá láska je pouze u Boha, my jen pouze matně tušíme, jaká by opravdová láska mohla být. To co se my v dobré vůli snažíme konat, jsou jen „odlesky“ Boží lásky, ale i ony mají velkou hodnotu.

 

 

Aby člověk mohl jednat s druhým a se sebou samým s láskou, musí se pro ni rozhodnout, je to nejniternější přesvědčení, ve kterém dle mého názoru má největší pomocnou úlohu pozitivní, vytrvalá vůle, vůle chtít jednat s láskou, protože dobré duševní rozpoložení a city často mnohdy nestačí.