Exkurz do historie- Gottfried z Bouillonu

Gottfried z Bouillonu

O Gottfriedovi můžeme bez nadsázky prohlásit, že byl jednou z nejslavnějších osobností první křížové výpravy.[1] Podle dobových kronikářů to byl muž skvělých vlastností. Kronika Guillama z Tyru o něm hovoří:

     „Byl to celý muž, šlechetný, zbožný a bohabojný, přímý, postrach nepřátel, přísný a rozhodný ve slovu. Pohrdal světskou slávou, což bylo v oněch časech a zejména v řemeslu válečnickém výjimečné. Byl horlivý v modlitbách a slitovných skutcích, proslulý štědrostí, velice laskavý, přívětivý a soucitný, činem příkladný všem a milý Bohu. Byl postavy vysoké, ne však přehnaně, a silný, že mu nebylo rovno. Měl mocné paže, vlasy a vous světle hnědý. Podle všeobecného mínění zacházel se zbraní a v boji byl tak zmužilý, že neměl sobě rovna.“[2]

    

Gottfried se narodil roku 1060[3] jako prostřední syn hraběte Eustacha II.[4] a jeho druhé manželky Idy z Bologne, která pocházela ze slavného rodu Karla Velikého.[5]

     Když bylo Gottfriedovi 16 let, měl po svém strýci z matčiny strany Gottfriedovi Hrbatém zdědit Dolnolotrinské vévodství,[6] ale byl zde jeden háček, neboť kšaft (závěť) Gottfrieda Hrbatého musel potvrdit a vévodství jako léno udělit král Svaté říše římské Jindřich IV. Ale německý král mu ponechal pouze jen markýzát Anverns na severu země, dále pak hrabství Verdun a panství Buillon v Ardenách.[7] I přes tyto nepříznivé okolnosti Gottfried Jindřichovi věrně sloužil v německých a italských kampaních, které se týkaly boje o investituru. Roku 1089[8] obdržel od císaře za své věrné služby Dolnolotrinské vévodství zpět, ale pouze jako císařský úřad, a ne jako dědičné léno. Tato situace jistě Gottfrieda nepovzbudila, ale přesto se nevzpíral a dál věrně sloužil králi Svaté říše římské.[9]

     Dále je třeba připomenout, že Gottfried byl vazalem francouzského krále Filipa I. tak i Římského císaře Jindřicha IV. Tuto skutečnost má na svědomí rozlehlost Dolnolotrinského vévodství, jež se nacházelo na území tehdejší Francie, tak i Německa.[10]

     Možná si položíme zajímavou otázku, zda se Gottfried cítil býti více Francouzem či Němcem, na tuto otázku nám dává odpověď Josef Šusta: „(…) hlavní jeho državy alodní[11] jako Sedan a Bouillon, ležely v románské oblasti jazykové, k níž Gottfried rodinnou výchovou náležel.“[12]

     Gottfried byl bytostně zbožný muž a sympatizoval s clunyjským hnutím, které mělo v Lotrinsku pevné zázemí a všeobecnou podporu.[13] Bylo by dobré uvědomit si, že i přes Gottfriedovu věrnost císaři, byl Gottfried zastáncem gregoriánské reformy. Věřil v posvátnost církve a papežství, a ctil římského papeže, a přesto tím že poskytoval vojenskou pomoc Jindřichovi, podporoval opačnou stranu. Je zde velká pravděpodobnost, že se Gottfried cítil vnitřně „rozpolcený“, a tím se dostal do konfliktu se svým svědomím.[14]

     Navíc jeho správa Lotrinska nebyla příliš efektivní. Zdá se, že se vyskytly z Jindřichovy strany jisté narážky na Gottfriedovu malou „produktivnost“. Gottfried se cítil ve svém postavení velice nejistě, a moc dobře si uvědomoval, že ho císař může kdykoli propustit z jeho úřadu, kromě toho se u Gottfrieda stále častěji objevoval subjektivní pocit viny, že se podílí na Jindřichově církevní politice, se kterou on sám ze své nejvnitřnější podstaty nesouhlasil.[15]

     Steven Runciman se domnívá, že právě z těchto nejistých existenčních důvodů a vnitřních rozporů se sebou samým se Gottfried vydal na výpravu. Odchodem na Východ vyřešil nejisté majetkové poměry a zároveň se vyvázal z povinností vůči císaři, které zatěžovaly jeho zbožnou mysl a svědomí. Ale rovněž Gottfriedovo zanícení pro výpravu provázela vnitřní opravdovost, která odpovídala jeho silné zbožnosti.[16]

     Teď bych se chtěl vrátit k osobnosti samotného Gottfrieda. Mnohdy je tento muž líčen v idylické podobě – bez jediného šrámu na jeho pověsti. O Gottfriedovi s jistotou můžeme konstatovat, že to byl na svou dobu ojedinělý případ feudálního pána, jehož víra se projevovala i „prakticky“ – to jest křesťanskými skutky.

     Když Gottfried rozprodal vše, co měl a odešel na výpravu, byla tato skutečnost pro jeho poddané velkým otřesem, kronika svatohubertská označuje jeho odchod téměř za zradu. V očích lidu se provinil vůči posvátnému poslání feudálního pána – to jest pečovat o své poddané. Poddaní si uvědomovali, že feudálních pánů podobných kvalit je velmi málo a že s největší pravděpodobností už nikdy takového mít nebudou.[17]

     Ale jako každý jiný člověk měl i Gottfried své chyby. Je velmi dobře známo, že Gottfried velice pečlivě a zodpovědně sháněl finanční hotovost pro výpravu, jelikož chtěl dobře vyzbrojit svou armádu a jako vzorný křesťan měl v úmyslu vyhnout se drancování a potraviny pro vojsko, chtěl poctivě kupovat. Aby tato svá zbožná předsevzetí mohl uskutečnit, potřeboval nadstandardní finanční hotovost. A tím se dostáváme k rubu Gottfriedově osobnosti. Tento šrám na jeho dobré pověsti se týkal toho, že větší část těchto finančních prostředků získal od Židů žijících v jeho vévodství takovým způsobem, který velmi připomínal vydírání – nutno zdůraznit, že se tak dělo civilizovaně a bez hrubého násilí.[18]

     Je velmi pravděpodobné, že v očích tehdejší doby tento skutek mohl být stěží vnímán jako morální přestupek. Židé měli v Evropě XI. století velmi špatné společenské postavení. Křesťanská Evropa vnímala Židy jako velké zlo, byli to přeci Židé, kdo ukřižoval Spasitele a navíc bylo velmi negativně posuzováno jejich lichvaření.[19]

 

Jak už jsem výše uvedl, Gottfried velmi „důsledně“ nashromáždil velkou finanční hotovost, která mu umožnila vybavit armádu značné velikosti. Jeho vojenský kontingent čítal 1000 rytířů a 7000 pěšáků.[20]

     Gottfried přispěl výpravě tím, že byl dobrým příkladem a mravním povzbuzením pro ostatní rytíře, kteří často nedokázali krotit své nekřesťanské sklony a návyky. A pro obyčejné vojáky a poutníky představoval morální vzpruhu a povzbuzení v již tak jejich těžkém životě.  I v největších těžkostech výpravy čišel z Gottfrieda jakýsi stoický klid, který pramenil z bytostné oddanosti Bohu a Boží vůli. Gottfriedův příklad připomínal účastníkům výpravy jejich pravé poslání jakožto „Kristových bojovníků“.

     Po dobytí Jeruzaléma byl Gottfried zvolen za vládce nově vzniklého Jeruzalémského království, díky své zbožnosti a skromnosti nepřijal titul jeruzalémského krále, ale přijal titul „ochránce božího hrobu“, neboli „advocatus sancti sepulchri“.

     Gottfried na sklonku svého života věrně plnil své každodenní vládní úkoly ochránce Božího hrobu. V srpnu roku 1099 dosáhl skvělého vítězství v bitvě u Askalonu a o několik měsíců později umírá 18. července roku 1100.[21] „Zbožný a čestný muž, Gottfried nebyl rozený vládce silné ctižádostivosti, jako jeho bratr Balduin, ale byla to krásná rytířská postava, kterou středověká legenda právem zařadila do svého Pantheonu hned vedle Karla Velikého a krále Artuše.“[22]

 

Dále je třeba zmínit se o tom, že se výpravy zúčastnil jeho mladší bratr Balduin z Bologne. Byl úplným opakem svého bratra. Zatímco Gottfried byl ve styku s lidmi dobrosrdečný a vlídný, Balduin byl chladný, povýšený a pyšný, ale rovněž byl i schopný a cílevědomí.[23] „Jako nejmladší byl určen k službě církvi a také studoval na kněze. Kariéra duchovního ho však nelákala a po krátkém čase ji opustil. Měl příliš rád požitky tohoto světa. Balduina silně přitahovaly tělesné rozkoše (…).“[24] Z těchto slov je nám jasné, že Balduin byl v každém ohledu jiný než jeho zbožný starší bratr Gottfried. Jakmile křižácké vojsko překonalo nebezpečné soutěsky Antitauru, bez ohledu na ostatní, se od výpravy odtrhl a zmocnil se města Edessy a přilehlého kraje. Po smrti Gottfrieda se ambiciózní Balduin nechá, na Boží hod vánoční roku 1100[25] korunovat jeruzalémským králem. Balduin se stal skutečným a velmi schopným tvůrcem jeruzalémského státu.[26]




[1] HROCHOVÁ, Věra, HROCH, Miroslav. (cit. dílo 1996), s. 21.

[2] KOVAŘÍK, Jiří. (cit. dílo 2005), s. 114.

[3] RUNCIMAN, Steven. (cit. dílo 1965), s. 145.

[4] Eustace II. (1015/20? – 1087), in: The Encyclopædia Britannica Online. Encyclopædia Britannica Inc., 2012.  Web. 05 Feb. 2012. <http://www.britannica.com/EBchecked/topic/615557/United-Kingdom>. Eustach byl spojencem Viléma Dobyvatele a bojoval s ním v bitvě u Hastingsu (1066).

[5] RUNCIMAN, Steven. (cit. dílo 1965) s. 145; srov. též HROCHOVÁ, Věra, HROCH, Miroslav. (cit. dílo 1996), s. 21; KOVAŘÍK, Jiří. (cit. dílo 2005), s. 145.

[6] Dolnolotrinské vévodství bylo velmi rozsáhlé území mezi řekami Rýn, Meusa (Mása) a Escaut (Šelda). Dále do tohoto vévodství spadalo Brabantsko, Hennegavsko, Limburk, Namur, Lucembursko a velká část Flander. Dále se v tomto rozsáhlém územním celku nacházelo biskupství Cambrai, Lutych, Trevír a Kolín nad Rýnem. In: The Encyclopædia Britannica Online. Encyclopædia Britannica Inc., 2012. Web. 09 Feb. 2012. <http://www.britannica.com/EBchecked/topic/348240/Lorraine>; srov. též KOVAŘÍK, Jiří. (cit. dílo 2005), s. 111.

[7] KOVAŘÍK, Jiří. (cit. dílo 2005), s. 111; srov. též HROCHOVÁ, Věra, HROCH, Miroslav. (cit. dílo 1996), s. 21.

[8] In: The Encyclopædia Britannica Online. Encyclopædia Britannica Inc., 2012. Web. 04 Apr. 2012. <http://www.britannica.com/EBchecked/topic/236832/Godfrey-of-Bouillon>.

[9] RUNCIMAN, Steven. (cit. dílo1965), s. 145; srov. též HROCHOVÁ, Věra, HROCH, Miroslav. (cit. dílo1996), s. 21; KOVAŘÍK, Jiří. (cit. dílo 2005), s. 111, 114.

[10] KOVAŘÍK, Jiří. (cit. dílo 2005), s. 111; srov. též ŠUSTA, Josef. (cit. dílo 1942), s. 145–146.

[11] alod, alodium, alodní – je staré označení pro úplné vlastnictví nemovitostí a statků. Viz zpřístupněno na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Allodium– [ cit. 2011–07-13]

[12] ŠUSTA, Josef. (cit. dílo1942), s. 146.

[13] RUNCIMAN, Steven. (cit. dílo1965), s. 146; srov. též KOVAŘÍK, Jiří. (cit. dílo2005), s. 111.

[14] RUNCIMAN, Steven. (cit. dílo 1965), s. 146.

[15] Tamtéž.

[16] Tamtéž.

[17] KOVAŘÍK, Jiří. (cit. dílo 2005), s. 114–115.

[18] BRIDGE, Antony. (cit. dílo 1995), s. 41.

[19] Tamtéž, s. 35.

[20] KOVAŘÍK, Jiří. (cit. dílo 2005), s. 115.

[21] ŠUSTA, Josef. (cit. dílo 1942), s. 146; srov. též BRIDGE, Antony. (cit. dílo 1995), s. 88.

[22] ŠUSTA, Josef. (cit. dílo1942), s. 146.

[23] BRIDGE, Antony. (cit. dílo 1995), s. 41.

[24] Tamtéž.

[25] Tamtéž, s. 88.

[26] ŠUSTA, Josef. (cit. dílo1942), s. 146; srov. též BRIDGE, Antony. (cit. dílo1995), s. 88.

Zobrazeno 1234×

Komentáře

spawes

libi se mi tvoje exkurze a vypraveni. narazil jsem na hezke clanky, tady je prvni http://sutara.blog.sme.sk/c/235170/Aka-je-pravda-o-kriziackych-vypravach-I.html

Teutonic

Ahoj děkuji Ti za tvou pozornost, jsem za to rád.
Děkuji za odkaz.
První křížová výprava si zasluhuje naší pozornost.

spawes

Nemáš zač. Tak a teď, když už jsem definitivně přijal, že se katolíci nemají za co stydět, myslím za křížové výpravy jako celek, si budu hledat čas abych alespon něco nastudoval od Thomasa F. Maddena a Nicholasa Schofielda. Bridgea a Runcimana již, jakžtakž znám.

Teutonic

Ahoj díky, vypadá to dobře, uvažuji o koupi

Zobrazit 5 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio