Křižákův příběh – vyprávění IV. Gottfriedovo trápení

Křižákův příběh – vyprávění IV. Gottfriedovo trápení

Přemluva:
Píše se rok 1084 německý císař Jindřich IV. dobývá Řím, papež nachází útočiště v Andělském hradě. Za zmínku jistě stojí, že Jindřichovi poskytl vydatnou vojenskou pomoc český kníže Vratislav II. Nutno podotknout, že čeští bojovníci byli nejvíce brutální a neštítili se ničeho.

V tomto krátkém vyprávění slova pěšího bojovníka postupně utichají a je zde více přiblížena Gottfriedova osobnost.

Biják beranidla prorazil bránu Věčného města a s křikem jsme se vyřítili do ulic.
Běželi jsme městem, křičeli jsme a lačnili po krvi jako vlci. Zmocnili se nás emoce, velmi silné emoce. Chladný rozum si zachoval málokdo z nás, neustálá nouze, nevyspání a strádání, nám vzaly vše dobré, co v nás ještě zbylo. Abych to zjednodušil, ztratili jsme dočista mozek. Někteří vojáci lačnili po zlatě a majetku a začali rabovat dům od domu. Někteří muži toužili po ženách a začali je vyhledávat pro své sexuální uspokojení.
V tomto chaosu, který zavládl v celém městě, se feudální páni snažili vyhledat skupinky svých vojáků a sjednotit je do jednoho celku, šlo to špatně, ale do pozdního večera se jim to podařilo. Muži se ke svým pánům vraceli neradi, zejména proto, že jim museli odevzdat velký díl své kořisti.
Nešťastný Gottfried projížděl městem v rychlém cvalu a hledal své muže. Kde hledat své udatné bojovníky, kteří propadli válečnému běsnění? To byla otázka! Tušil, že to tak dopadne a že své muže neuhlídá. Bože! Všichni jsme hříšníci! A největší hříšník jsem já, že jsem tu chásku neudržel na řetězu! Ach ty války…Proč jen Jindřichovi poskytl svou výpomoc?! Křesťan zabíjí křesťana…Lidstvo snad nikdy nezmoudří.
V těchto myšlenkách se Gottfried neustále utápěl. Cítil za své muže zodpovědnost, která ho drtila. Už teď ho trápilo svědomí za každého zabitého civilistu, za každou znásilněnou ženu. Byl zoufalý, rozmlouval vnitřně s Bohem a sděloval mu své trápení a starosti. Když tu narazil na malý kostel. Instinktivně sesedl z koně a běžel do chrámu za Pánem. Tyto chvíle byly v jeho životě ty nejhezčí, nejvíce intenzivní a naplňovaly jeho duši pokojem. Dorazil k chrámovým dveřím – byly zavřené – to se dalo čekat, Gottfried tušil, že v chrámu bude obyvatelstvo, které se chce zachránit před válečnou líticí. Mocným kopnutím rozrazil dveře a v tom momentu zaslechl křik a nářek žen, Gottfried je nevnímal, kráčel přímo ke svatostánku s takovým klidem, jako by hrozná realita venku vůbec neexistovala. Ženy a starci koukali na Gottfrieda udiveně, ale vnitřně cítili, že od něj žádné nebezpečí nehrozí. Gottfried dorazil před svatostánek, klesl na kolena a ponořil se do modlitby. Byla to modlitba rozhořčená, vyčítavá. Rozmlouval s Bohem, vyčítal mu marnost bytí a marnost lidského počínání. Když v tom momentu do jeho duše vniklo klidné pokojné teplo, které mu zalilo celé tělo. Gottfrieda se dotkl Pán svým milosrdenstvím. Uvědomil si, že si nemá co vyčítat. Že udělal vše, co bylo v jeho silách.

Do večera své vojáky shromáždil. Bože, ti vypadají! Na některé z nich se nemohl ani podívat.
Největší problémy, co se týče kázně, byly s muži prostého původu, tito muži se chovali k civilnímu obyvatelstvu nejbrutálněji. Kdežto muži zmobilizovaní z nižší šlechty, měšťanů a řemeslníků byli mnohem více ukáznění. Gottfried tuto lůzu musel vzít sebou, neměl na výběr. Jindřich od něj vyžadoval velký počet mužů, který nemohl pokrýt svými profesionálními a poloprofesionálními vojáky z nižší šlechty a měšťanstva. Kolikrát těmto tupým hlavám prostřednictvím duchovních vysvětloval, aby se na výpravě chovali křesťansky a milosrdně. Jak vidno nemělo to žádný účinek. Pohrával si s myšlenkou, že jednoho z nich příkladně popraví, aby tu lůzu trochu vychoval. Nakonec tuto myšlenku zavrhl.