Po stopách vůdců první křížové výpravy – Bohemund z Tarentu

Bohemund z Tarentu

Bohemund z Tarentu je velmi zajímavá postava, která si zaslouží naši zvýšenou pozornost. Tento muž by se dal charakterizovat těmito slovy: intrikán, ctižádostivý člověk, schopný voják, stratég a velmi jemný a přesvědčivý diplomat s politickou prozíravostí.[1]

     Bohemund byl prvorozeným synem známého normanského dobrodruha Roberta Quiscarda a jeho první ženy Albegardy z Buonalbergu. Bohemund dostal při křtu jméno Marek, ale toto jméno mu dlouhý čas nezůstalo. Jako dítě rostl velmi rychle a šťastný otec mu v žertu začal říkat Bohemund podle obra Buamunda[2] a jak nás ujišťuje kronikař Orderic Vitalis,[3] toto jméno mu už zůstalo a celý život nenosil jiné.[4]

     Čas Bohemundova narození je velmi sporný a datuje se mezi roky 1052 a 1058.[5] Bohemundovi kolovala v žilách krev divokých a po dobrodružství prahnoucích normanských válečníků, jejichž původ sahal k Vikingům. Z jeho nejstarších předků zná historie jistého Tankreda de Hauteville,[6] jenž pocházel z Normandie.[7]

     Bylo by dobré si uvědomit, že Bohemundovi se dostalo praktické vojenské výchovy, která byla pro normanské prostředí tak příznačná. Bohemund již od mládí trávil život na válečných taženích svého otce. Šlo převážně o tažení proti Byzantské říši, ve kterých nabyl výtečných bojových zkušeností, které později využil na křížovém tažení. Za pozornost stojí, pozastavit se nad Bohemundovým zevnějškem; po fyzické stránce musel být tento muž jistě nádherné stvoření, Anna Komnena je jeho vhledem přímo okouzlena. Ve svých pamětech o něm píše:

     „Na byzantské půdě jsme nikdy neviděli muže jako je tento, ať již to byl barbar nebo Řek. Poněvadž pohled na něho vyvolával obdiv a jeho pověst vyvolávala hrůzu. Máme-li říci více o vzhledu tohoto barbara, měl tak vysokou postavu, že převyšoval i ty nejvyšší bezmála o loket, a byl velmi štíhlý, bez břicha, se širokými rameny, dobře vyvinutou hrudí a silnými pažemi. Vcelku nebyl hubený ani tlustý, nýbrž odpovídal takříkajíc Polyktétovým mírám; měl silné ruce a stál pevně na nohou, se silnou šíji a širokými rameny…měl velmi bílou kůži, ale na jeho tváři se mísila bílá barva s růžovou. Jeho vlasy byly světle plavé a nepadaly mu až na ramena jako jiným barbarům; tento muž netrpěl choutkou nosit dlouhé vlasy až na ramena, nýbrž je měl přistřižené kolem uší. Byla jeho brada rezavá nebo měla jinou barvu? To bych nemohla říci, protože mu ji přejela břitva a zanechala na tvářích mramorově hladký povrch; přesto se mě zdál být nejspíše ryšavý. Jeho modré oči vyjadřovaly zároveň odvahu a důstojnost. Jeho nos a chřípí zlehka nadechovaly vzduch; prsa byla přiměřená chřípí a chřípí rozložité hrudi.“[8] Toliko ke vzhledu Bohemunda. To, že Bohemund zanechal v paměti princezny Anny trvalou stopu, nelze přisuzovat pouze jeho zevnějšku, ale pozornost Anny (ale i byzantského dvora) je vůči tomuto muži zcela přirozená, neboť ještě před krátkým časem patřil mezi úhlavní nepřátele Byzance.

 

Bohemundův život jistým způsobem připomíná dobrodružnou severskou ságu. V roce 1085 Bohemund zanechal agresivní vojenské politiky vůči Byzanci, protože mu zemřel otec a vrátil se do rodné Itálie. Když dorazil do své domoviny, stalo se přesně to, čeho se obával. Jeho macecha Sigelgaita[9] ho připravila o většinu dědictví po svém otci, na které měl jako prvorozený syn plné právo. Sigelgaita měla vše dobře připravené a většinu toho co měl Bohemund zdědit, spadlo do klína jejímu synovi Robertovi, který se také nazýval „Borsa“.[10]

     Rozezlený Bohemund vztyčil proti svému příbuzenstvu válečný praporec a ten třímal v ruce plné čtyři roky, než roku 1089 zasáhl do tohoto sporu Bohemundův strýc Roger I. hrabě sicilský, který zařídil smír a dohodu mezi znepřáteleným příbuzenstvem. To co z dohody vzešlo, připadalo Bohemundově ctižádosti jako stupidní a nutno podotknout že oprávněně. Jeho nevlastní bratr Borsa zůstal nadále vévodou[11] Apulie a ponechal si hlavní díl dědictví a Bohemundovi samotnému, zůstalo pouze to, co si během konfliktu s příbuzenstvem vydobyl[12].[13]

     Jak je známo Bohemund byl velmi panovačné a ctižádostivé povahy a tyto majetkové poměry mu připadaly chabé a neutěšené, toužil získat mnohem více. Je velmi pravděpodobné, že právě z těchto důvodů se připojil ke křížové výpravě. Bohemundův odchod na Východ byl chladným promyšleným gestem, v kterém bylo pramálo náboženského zanícení. Podle Stevena Runcimana můžeme nepředstíraný zápal pro víru a pro svatou válku věřit všem vůdcům výpravy kromě Bohemunda.[14] Anna Komnena je si téměř jistá, že Bohemund neměl ani špetku náboženské zanícenosti. Anna píše: „Protože byl bezzemek, odešel pod záminkou pouti k Svatému hrobu ze své vlasti, ve skutečnosti si však chtěl přivlastnit nějaké knížectví, a kdyby se mu to podařilo, chtěl se podle rad svého otce zmocnit dokonce i římské říše[15].“[16]

     Bohemund si od výpravy sliboval bohatství, slávu a vznešený titul, o který jej jeho nevlastní matka a bratr připravili.[17] Na výpravě se Bohemundovi dostalo všeho, po čem toužil. Dostalo se mu slávy a uznání pro své vojenské schopnosti, ale nejdůležitější pro Bohemunda bylo to, že roku 1098[18] získal titul prince[19] Antiochie – stal se hlavou pomazanou a obecně uznávaným suverénním vládcem.

     Jeho vláda v tomto panství byla vcelku úspěšná. Charles Haskins o Bohemundově vládě píše: „Prokázal normanský talent získat v novém státě na svou stranu různé národy – Řeky, Syřany a Armény.“[20] Po nějakou dobu se zdálo, že se Bohemundovi podaří vytvořit na Východě normanské království. „Nakonec se však ukázalo, že Byzantské císařství a Turci jsou příliš silní. Ztratil drahocenné měsíce v muslimském vězení, a když pak o několik let později ve Francii a v Itálii vytvořil nové vojsko, pustil se do bláznivé pozemní výpravy proti Konstantinopoli, která skončila katastrofou.“[21] Po těchto dynamických a dobrodružných událostech se Bohemund na Východ již nikdy nevrátil.[22]

     O posledních letech života tohoto výjimečného muže se ví velmi málo. Jisté je, že poslední léta svého života strávil mezi svými nejbližšími. Bohemund zemřel roku 1111[23] přibližně v 60[24] letech, a zanechal po sobě jediného žijícího potomka Bohemunda II[25]. [26]

 

A na závěr se pozastavím nad celkovým Bohemundovým přínosem pro výpravu. Bohemund přispěl výpravě vojenskou silou, která čítala 500 rytířů a 3500 pěších bojovníků.[27] Jeho kontingent byl početně nejslabší, ale po vojenské stránce byl nejzdatnější. Bohemundova armáda byla výborně organizovaná, dobře vybavená a disciplinovaná[28]. Bohemund jako vůdce své vojenské skupiny měl absolutní respekt a důvěru svých mužů.[29]Jak už jsem výše uvedl Bohemund byl rozený voják a stratég a svým vojenským uměním několikrát zachránil křižáckou armádu před úplným zdecimováním, například v bitvě u Dorylea



[1] RUNCIMAN, Steven. (cit. dílo 1965), s. 157.

[2] O jehož činech vyprávěli při jedné hostině potulní žongléři, na Roberta tento příběh zřejmě opravdu „zapůsobil“. Viz KOVAŘÍK, Jiří. Meč a kříž. Praha: Mladá fronta, 2005, s. 60.

[3] Orderic Vitalis (1075 – 1142), in: The New Encyclopædia Britannica, Vol. 8, Chicago 1991, s. 987. Historik a kronikář anglosaského původu. Orderic se zabývá anglo-normanskými dějinami v období XI. a XII. století.

[4] KOVAŘÍK, Jiří. (cit. dílo 2005), s. 60.

[5] In: The New Encyclopædia Britannica, Vol. 2, Chicago 1991, s. 327–328; srov. též KOVAŘÍK, Jiří. (cit. dílo 2005), s. 60.

[6] Tancred de Hauteville, in: The New Encyclopædia Britannica, Vol. 8, Chicago 1991, s. 766. Léta života tohoto muže nejsou přesně známa. Přibližně kolem roku 1050 se jeho synové úspěšně usazují v jižních italských regionech.

[7] In: The New Encyclopædia Britannica, Vol. 8, Chicago 1991, s. 766.

[8] HROCHOVÁ, Věra.  Křížové výpravy ve světle soudobých kronik. Praha: SPN 1982, s. 46.

[9] Sigelgaita (1031–1090) – původem lombardská princezna, byla druhou ženou Roberta Quiscarda. Viz KOVAŘÍK, Jiří. (cit. dílo 2005), s. 61.

[10] RUNCIMAN, Steven. (cit. dílo 1965), s. 112; srov. KOVAŘÍK, Jiří. (cit. dílo 2005), s. 61.

[11] Právě tento titul měl po právu  zdědit Bohemund.

[12] Jednalo se o tyto Bohemundovy územní zisky: Tarento, Otranto, Oria, Gallipoli a hrabství Conversano. In: The New Encyclopædia Britannica, Vol. 2, Chicago 1991, s. 327–328.

[13] KOVAŘÍK, Jiří. (cit. dílo 2005), s. 61–62.

[14] RUNCIMAN, Steven. (cit. dílo 1965), s. 113.

[15] Annina zmínka o zmocnění římské říše (Byzantské říše) není přehnaná, všeobecně se předpokládá, že Robert Quiscard se chtěl skutečně zmocnit většiny území Byzantské říše a sám Bohemund měl v úmyslu pokračovat v otcových šlépějích.

[16] KOMNENA, Anna. Paměti byzantské princezny. Praha: Odeon, 1996. s. 310.

[17] KOVAŘÍK, Jiří. (cit. dílo 2005), s. 62.

[18] In: The New Encyclopædia Britannica, Vol. 2, Chicago 1991, s. 327–328.

[19] Bohemund byl držitelem tohoto titulu v letech: 1098–1101, 1103–04. In: The New Encyclopædia Britannica, Vol. 2, Chicago 1991, s. 327–328.

[20] HASKINS, Charles Homer. (cit. dílo 2008), s. 215.

[21] HASKINS, Charles Homer. (cit. dílo 2008), s. 215; srov. též LOOS, Milan, TŮMA, Oldřich, HROCHOVÁ, Věra. (cit. dílo 1994), s. 255.

[22] HASKINS, Charles Homer. (cit. dílo 2008), s. 215.

[23] KOVAŘÍK, Jiří. (cit. dílo 2005), s. 108. Anna Komnena datuje Bohemundovu smrt na rok 1109, tato datace je chybná. Viz KOVAŘÍK, Jiří. (cit. dílo 2005), s. 108.

[24] Uvážime-li, že Bohemund většinu svého života prožil na vojenských taženích, je věk 60 let velmi pozoruhodný.

[25] Tento syn vzešel z manželství, které Bohemund uzavřel s francouzskou princeznou Konstance, s kterou se oženil roku 1106, traduje se, že jejich manželství bylo šťastné. Viz KOVAŘÍK, Jiří. (cit. dílo 2005), s. 108.

[26] KOVAŘÍK, Jiří. (cit. dílo 2005), s. 108.; srov. též DUGGAN, Alfred. (cit. dílo1973), s. 79.

[27] KOVAŘÍK, Jiří. (cit. dílo 2005), s. 63.

[28] Právě ona zmiňovaná disciplinovanost se ve většině feudálních vojsk XI. století vyskytovala velice poskrovnu, v tomto ohledu byli Normané výjimkou.

[29] RUNCIMAN, Steven. (cit. dílo 1965), s. 157.

Zobrazeno 1263×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio