Evagrios Samotář a jeho rady k modlitební praxi

Evagrios Samotář a jeho rady k modlitební praxi

Text východního otce Evagria Samotáře[1]:

„Je-li tvůj intelekt během modlitby ještě vyrušován, pak stále nevíš, co je modlit se jako mnich; tvoje modlitba je dosud světská, je pouhou ozdobou vnějšího svatostánku. Když se modlíš, bedlivě střež svou paměť, aby tě nerozptylovala vzpomínkami na minulost. Kontroluj, zda stojíš před Bohem, neboť přirozeným sklonem intelektu je nechat se během modlitby unášet vzpomínkami. Když se modlíš, paměť v tobě vyvolává obrazy minulých nebo současných věcí, nebo před tebe staví tvář někoho, kdo tě rozčílil. Když se modlíme, ďábel nám velice nepřeje, a tak využívá každého úskoku, aby zmařil náš záměr. Proto vždy využívá naší paměti[2] k vyvolání vzpomínek na různé věci a našeho těla k podnícení vášní, aby nám zabránil v našem výstupu k Bohu.“[3]

Výklad textu:

Evagrios samotář poukazuje na to jak je důležitá koncentrace naší pozornosti, kterou máme za úkol co nejvíce posilnit. Pokud se člověk nesoustředí na modlitbu, znamená to, že je stále svou myslí ve „světě“. Když se začne modlit je hned rozptylován myšlenkami, které se týkají jeho každodenních úspěchů či neúspěchů.

     Křesťan, který večer usedne k modlitbě s chvályhodným předsevzetím dobře se modlit, nakonec často zjistí, že to prostě nejde…Do mysli se mu proti jeho vůli vkrádají různorodé myšlenky, které se týkají uplynulého dne. Jeho mysl se zabývá otázkami budoucnosti. Velmi často se nám do mysli vkrádají myšlenky na lidi, které nemáme rádi a kterým jsme neodpustili. Zvláště myšlenky na lidi, kteří nám nedávno ublížili, se vkrádají do naší mysli s nutkavou pravidelností. Pokud je tomu tak, člověk sám by se měl nad sebou zamyslet, měl by se snažit upřímně, ze srdce odpustit všem lidem, kteří mu ublížili, pokud jim neodpustí, lze u tohoto křesťana mluvit o hříchu neodpuštění. Jsem toho názoru, že když člověk odpustí lidem, kteří mu ublížili, jeho mysl se uvolní a zkvalitní se koncentrace pro modlitbu. Sám Evagrios velmi výrazně vybízí spolubratry, aby co nejlépe střežili svou paměť (mysl). Chce spolubratrům naznačit, že je třeba mít svou mysl maximálně pod kontrolou. Mysl musí být očištěna a zbavena všech světských záležitostí. Člověk, který se modlí, by se měl snažit, být maximálně v přítomnosti. To znamená si sám sobě říci: „Teď a tady jsem před Bohem, před svým stvořitelem a chci být „teď“ v tomto okamžiku pouze pro s ním, chci být s ním v důvěrném spojení.“

     Dále pak Evagrios poukazuje na to, že ďábel člověku při modlitbě nepřeje. Toto poukázání je velmi pravdivé. Mnoho křesťanů zažívá zajímavou zkušenost, že když vejdou do křesťanského chrámu za účelem mše svaté či modlitby, jejich mysl je automaticky „čímsi“ napadána. Jejich mysl se soustředí na všechno možné, jen ne na bohoslužbu či modlitbu. Zajímavé je, že v okamžiku, kdy opustí chrám, či se přestanou modlit, mohou se tito lidé zase dobře koncentrovat na přítomnou činnost. I když mluvit o ďáblu je v současné době u křesťanů „nemoderní“ jsem toho názoru, že by křesťan neměl na ďábla zapomínat a brát v úvahu jeho činnost. Měl by si uvědomit, že ďábel má velkou snahu přerušit jeho spojení s Bohem.

     Také velkou roli v problematice soustředěnosti na modlitbu hraje to, že si člověk nevyhradí pevný a pravidelný čas na modlitbu a v praxi dává přednost nějaké jiné činnosti. Tato skutečnost pokazuje na to, že člověk bere Boha jako své poslední útočiště. Tito křesťané mají velké problémy s koncentrací v modlitebním životě. Katolický katechismus o tomto stavu hovoří jasně:

     „Nejčastější a také nejskrytější pokušení je náš nedostatek víry. Neprojevuje se nějakou otevřenou nevěrou, ale spíše tím, že dáváme v praxi přednost nějaké jiné činnosti. Sotva se začneme modlit, napadne nás tisíc prací a starostí, které se zdají naléhavé a vnucují se jako přednostní. Je to opět chvíle pravdy, v níž se ukazuje, čemu dává srdce přednost.“[4]

Při celkovém shrnutí textu Evagria Samotáře bychom měli pamatovat na to, že modlitba je čistě mentálním výkonem, který dosahuje k transcendentnu. Aby naše modlitba byla opravdu spojení s Bohem, je velmi důležité se na modlitbu připravit – tj. vyhradit si na ni pevný čas a místo, a očistit svou mysl od všech rušivých myšlenek.

Text východního otce Evagria Samotáře:

„Blahoslavený je intelekt, jenž nevyrušován ve své modlitbě, získává ještě větší touhu po Bohu. Blahoslavený je intelekt, který je během modlitby prost všeho, co je hmotné, a zbavené každé chtivosti.“[5]

Výklad textu:

Modlící se křesťan, který ovládl svou pozornost na modlitbu, začne mít krůček po krůčku duchovní úspěchy. Skrze koncentrovanou modlitbu začne lépe poznávat Boha. Křesťan, který dbá na pravidelný modlitební čas a u něhož je koncentrace na modlitbu oproštěna všech vnějších i vnitřních vjemů, začíná poznávat, že modlitba je jakýmsi tajuplným způsobem „sladká“. Tato duchovní „sladkost“ je něčím výjimečným, co se nedá slovy definovat, to prostě musí člověk zažít na „vlastní kůži“. Ten kdo to zažil, velmi dobře ví, že pouze Bůh přináší člověku plné trvalé uspokojení. Ale zároveň je třeba si uvědomit, že je to milost od Boha – schopnost dobře se modlit nám dává Bůh.

     Evagrios dále poukazuje na touhu člověka po hmotných věcech a dále nás varuje, abychom chránili své srdce před každou chtivostí.  Ruku na srdce, známe to téměř všichni, pokud se nám finančně dobře daří, často je naše mysl zaměstnána tím, co bychom si mohli koupit a myslíme si, že krátkodobá radost z hmotné věci nám přinese dlouhodobé uspokojení, když je naše mysl tímto zatížena velmi to zkomplikuje náš modlitební život. Je třeba mít na paměti, že uspokojení z materiálních věcí je velmi krátké, jak už jsem výše uvedl. Křesťan musí mít předně stále na mysli, že pravé štěstí a naplnění – pramení pouze z Boha. Člověk by měl v sobě najít odvahu vše hmotné opustit a přimknout se co nejpevněji k Bohu.