Křižákův příběh - vyprávění třetí

Úvod autora:

Vzhledem ke stoupajícímu násilí ve světě a v naší republice, jsem velmi váhal, zda mám zveřejnit pokračování příběhu, který násilí neobsahuje zrovna ve skromné míře. Ale bohužel příběh vojáka požadavku nenásilí a klidu nemůže vyhovět.

Bylo by dobré si uvědomit, že lidé 11. věku byli jiní než my a těžko můžeme pochopit to, že krutost a násilí šly ruku v ruce s upřímnou zbožností. Tímto problémem násilí a zbožnosti si láme rovněž hlavu anglický historik Antony Bridge, který ve své knize Křížové výpravy píše: „Nikdy nepochopíme lidi raného středověku, nedokážeme-li se vmyslet do jejich poctivého přesvědčení, že právě v těchto případech[1] zasahuje Bůh svou milostí.“[2]

Ale přes všechna negativa drsné doby 11. století měli tito lidé v jistém smyslu svůj život bohatší a plnější než člověk dnešní moderní doby. Vážili si každé chvilky svého života a měli téměř lyrickou chuť, svůj život žít, i když byl jejich život mnohem těžší než náš v mnoha ohledech, zejména se to týká materiálního zajištění, nedostatek jídla a hladovění bylo na denním pořádku, ale přesto vůle těchto lidí dál žít byla pevná. Například sebevražda byla posuzována jako něco neslýchaného a strašného a vždy budil tento počin strašlivý rozruch.

Pozastavím se na chvíli nad vírou v Boha u středověkého člověka. Věřit v Boha a v Ježíše, který spasil lidstvo svou smrtí na kříži, bylo pro lidi 11. věku tak přirozené a samozřejmé jako „dýchat vzduch“. „Normální“ bylo věřit, a „nenormální“ nevěřit. 11. století je dobou upřímné zbožnosti, která zasahuje všechny společenské třídy. Tuto radikální zbožnost má na svědomí pracovitá aktivita clunyjského hnutí.

Příběh křižáka:

Píše se rok 1084 vojsko císaře Svaté říše římské Jindřicha IV. se nachází před hradbami Říma. Mezi Jindřichem IV.  a papežem Řehořem VII. zuří boj o investituru.

Anonymní účastník první křížové výpravy vzpomíná na svou první bojovou zkušenost a popisuje své první dojmy z boje z hlediska pěšího vojáka.

Rytířská jízda se řítila tryskem proti naší pěchotě, byla už dostatečně blízko, začal jsem vidět rytířům do obličeje, rytíři do útoku proti pěchotě dávali celou svou osobní sílu, chtěli sami vyniknout, kdežto my pěšáci jsme museli zachovat klid a rozvahu, abychom v této napohled pro nás strašné situaci obstáli, museli jsme zachovat klid a disciplinovanost.

Od doby, kdy jsem viděl nepřátelským vojákům do obličeje, k době, kdy došlo k bojovému střetnutí, uplynulo nanejvýš půl otčenáše, ale přesto mi tento čas připadal jako celá věčnost, vše jsem vnímal zcela jinak, vše bylo zvláštním způsobem zpomaleno.

Vnímal jsem pouze posunky starších vojáků, kteří mi naznačovali, abych dělal vše co oni, z jejich tváře vyzařovalo napětí, ale za ním bylo vidět jakési vnitřní uspokojení, které prozrazovalo, že je samotné z jejich nejvnitřnější postaty boj velmi těší.          

V této krátké chvíli před bojem, která mi připadala jako nejdelší v mém životě, nás odděloval kratičký okamžik od střetu s rytířskou jízdou.

V tomto nejrušnějším okamžiku svého života jsem cítil, že celé moje tělo se mnou komunikuje, vše jsem dělal zcela samovolně, občas na nás z hradeb dopadla salva šípů, samovolně jsem uhýbal a vždy správně, až mě to překvapovalo, v takovým situacích nelze používat rozum a rozvahu, když jsem později nad těmito situacemi přemítal došel jsem k tomu, že moje tělo má jakousi „chytrost“, na kterou, já sám nemám žádný vliv, to mě utvrzovalo stále více v tom jak je náš Pán Všemohoucí k lidstvu dobrý, když nám dává tuto „tělesnou chytrost“.

Než nastal pro mě největší okamžik mého válečného života, přišli mezi naše pěší řady vysocí urostlí muži, každý z nich třímal obouruční sekeru a přes ramena měli zavěšený štít mandlovitého tvaru, který jim z boku chránil celé tělo, tito muži byli připraveni, nadcházející bojový střet, brali pouze jako další situaci ke svému bojovému z dokonalení, z jejich modrých očí sálal chladný klid a divokost zároveň, v tu chvíli mi přítomnost těchto vynikajících bojovníku velice zvedla morálku. Stáli klidně a naprázdno se rozmachovali sekerou, tak klidně, jako když písař píše svá písmena, sekery opisovaly ladné oblouky a jejich ostrý svist dával tušit nebezpečnost této zbraně. Od této chvíle jsem si našich dánských žoldnéřů začal velice vážit.

Každý z nás pevně svíral dlouhé kopí v pravé ruce a každý ho měl zapřené o zem a přišlápnuté chodidlem, hroty našich zbraní byly nasměrovány na plece a slabiny koní. Ti co nedrželi kopí a byli rozeseti podél bojové linie jako rychlá a úderná síla, začali svými jednoručními zbraněmi vší silou bouchat o své štíty a k tomu spustili neuvěřitelný řev, toto jednání se neminulo účinkem, mnoho koní útočící jízdy se splašilo a vypovídalo svým pánům poslušnost. Rytířská jízda už byla téměř u nás, šlo do tuhého, cítil jsem, jak se zem chvěje pod dusotem koňských kopyt, násadu mého kopí jsem držel velmi pevně, kopí samotné se stalo mou prodlouženou pravou rukou.

Přímo proti mně se s napřaženým kopím řítil jezdec v plném trysku, svou zbraň zamířil na mou hlavu, bleskovou rychlostí jsem zakryl svou hlavu štítem, krátké duté zadunění nárazu kopí o můj štít bylo provázeno neuvěřitelnou silou nárazu, který jsem skoro neustál, a připadalo mi, jako bych se o malý kousek zaryl do země, rytíř nebyl žádný zelenáč a po neúspěšném útoku stočil svého koně stranou od mé nebezpečné píky. Poté se znovu rozjel proti mně a postavil svého koně na zadní a chtěl mě udusat kopyty svého hřebce, který byl mimořádně agresivní, doufal, že nebudu mít odvahu a čas se připravit, uvědomoval jsem si, že teď přišla moje mimořádná chvíle, nastavil jsem své kopí, tak aby mířilo na břicho hřebce a v rychlosti si zakryl tělo a hlavu štítem, kůň dopadl celou svou váhou na mé kopí, které jsem v zápětí pustil ze své zdřevěnělé ruky a v mžiku jsem ustoupil o krok zpět, polomrtví kůň padl na bok, div že nezalehl jezdce, v tom momentu blízko mé pozice vyrazila dvojce úderné pěchoty a „dorazila“ rytíře sekerami. Uvědomoval jsem si, že nemám kopí, a že na kraji bojové linie budu bez něj k ničemu, na boj muže proti muži krátkou zbraní jsem se necítil, jelikož jsem si všiml statečnosti opěšaných rytířů, kteří včas vstali a bránili se úderným oddílům. Neměl jsem zkušenost a neměl jsem jistotu pobytu a pohybu v bitevní vřavě, přes tyto pro mě zcela nepříznivé okolnosti jsem se v duchu dmul pýchou nad tím, co jsem před chvílí dokázal, obstál jsem sám před sebou, nezklamal jsem sebe ani ostatní a krom toho viděli mě starší muži, kteří sloužili též pod Gottfriedem, tato skutečnost mě též velmi hřála u srdce. Mé bezvýchodné situace si všimli dva starší muži po mé pravé straně a rychlým posuňkem a letmým poplácáním po zádech mě poslali zpět o dvě řady hlouběji, mezi údernou pěchotu a střelce z kuší.

Od této chvíle do konce bitvy jsem už nebojoval, měl jsem štěstí, velká část ostatních mladíků mého věku se nedožilo konce bitvy. Děkoval jsem Bohu za ty dva muže, kteří mě tak velkoryse poslali za přední řady našeho vojska, bylo mi jasné, že Bůh chce, abych dále žil, a že má se mnou další plány.

Po celou dobu bitvy jsem měl dobrý přehled o jejím průběhu, pamatuji si ji téměř celou, otiskla se mi celá do mé paměti.

Vzpomíná si, že byl skvělý pohled na dánské žoldáky, kteří se v bitvě pohybovali s neuvěřitelnou jistotou, svými sekerami na dlouhém toporu šířili smrt, kde se dalo, díky jejich pomoci jsme vyřadili velké množství koní protivníka a z rytířů se stali pěšáci. Na vlastní oči jsem viděl, jak tito válečníci jedním švihem své strašné sekery usekli hlavu koňovi a opěšalý rytíř než se stačil zvednout, byl rozetnut ve dví druhým švihem dánské zbraně.  Protivníci proti našim dánským žoldnéřům neměli naději, Dánové rozsévali smrt na každém místě, kde stanula jejich noha. Rytíři si neuvědomovali nebezpečí dobře vybavené a vycvičené pěchoty a ve své namyšlenosti bezhlavě útočili a mysleli si, že naši pěchotu zadupou do země kopyty svých koní.

Zuřivý boj pokračoval a já už se v duchu modlil, aby tento živelný vír zabíjení a krve skončil, byl jsem k mrti vyděšený, v té době jsem byl vlastníkem čisté jinošské duše, bylo mi pouhých 17 let, to vše okolo bylo pro ni trochu silné víno…