Svatý Augustin a jeho pohled na člověka ve smyslu Imago Dei

Svatý Augustin a jeho pohled na Člověka ve smyslu Imago Dei

 

Křesťanství vnímá člověka, jako obraz Boží, a vyjímá člověka z přírodních souvislostí a daností.[1] Člověk je svobodná bytost, která je svým duchem, duší a tělem podobná Bohu, protože Bůh stvořil člověka ke svému obrazu.[2]

 

Podle Augustina na počátku stvoření člověka byla pouze Adamova duše, jež se později spojila s tělem, které vzniklo prostřednictvím postupného vývoje. Zatímco těla ostatních lidí po Adamovi vznikla zplozením.[3]

V jeho vztahu k duši a tělu, lze najít dualistické vlivy novoplatónské filozofie. Pro Augustina tvoří člověk jednotu těla a duše, a neustále se snaží najít systém, jak lze tuto jednotu myslet, a jak jí vysvětlit. Augustin dospívá k výsledku, že člověk nemůže být bez těla ani bez duše. Tělo podle něj patří k lidské bytnosti, ale samotné tělo, srovnáme-li jej s duší, nemá tak podstatný význam. Duše má vyšší hodnotu, je něčím lepším než tělo, duše oživuje tělo a tvoří s ním nepřímou jednotu. Tělo samotné nechápe jako vězení duše,[4] ale je výslovně vyloučeno z myšlenky o stvoření člověka k obrazu Božímu. [5]

 

Duše je podle něj v sobě uzavřená neměnná podstata, jež je tu k tomu, aby ovládala tělo. Augustin se dále domnívá, že duše má funkci prostředníka mezi Bohem a tělem. Augustin naznačuje myšlenku, že duše a tělo jsou ve zvláštním dialogu. Praví: „Jako je Bůh životem duše, tak je duše životem svého těla.“[6] Z této citace lze vyčíst, že Augustin je i výborný empirický psycholog, dnes dobře víme, že duševní rozpoložení se zdravým těla velmi úzce souvisí.

 

Bez ohledu na osobní přesvědčení je Augustin toho názoru, že s odhlédnutím od několika málo výjimek všichni lidé mají povědomost o existenci Boha jako stvořitele světa i jako stvořitele jich samotných.[7] Člověk jako takový si uvědomuje, že žije v čase, ale sám vnitřně cítí, že není časová bytost, vnitřně ví, že má v sobě nesmrtelnou duši, která se časovosti vymyká, právě toto uvažování nutí člověka hledat „něco“ nebo „někoho“ kdo mu nečasovost (nesmrtelnost) duše daroval.[8]

 

Křesťanství vnímá člověka, jako obraz Boží, a vyjímá člověka z přírodních souvislostí a daností.[9] Člověk je svobodná bytost, která je svým duchem, duší a tělem podobná Bohu, protože Bůh stvořil člověka ke svému obrazu.[10]

 Augustin je přesvědčen, že člověk bytostně patří Bohu. „Neboť jako svůj majetek jsi nás stvořil, a neklidné je naše srdce, dokud nespočine v Tobě.“[11] Augustin chce říci, že člověk patří zcela Bohu a že samotným aktem stvoření jsme dostali účast na Božím obrazu, který si v sobě neseme a postupně se na něj rozpomínáme.

            Aby si člověk uvědomil své postavení a svou pravou hodnotu, musí najít pravdu o sobě a o Bohu, na které stojí celé jeho bytí. Člověk podle Augustina by se měl zamyslet a usebrat se. „Nechoď ven, jdi sám do sebe; uvnitř člověka bydlí pravda.“[12] Člověk, který hledá pravdu, v podstatě hledá Boha, hledá prapůvod své bytosti, svou prapodstatu. Chce najít svůj pravdivý obraz o sobě a najde-li člověk Boha, najde svou pravou podstatu, najde pravdivý obraz o sobě.

            Podle Augustina, aby byl člověk pravým obrazem Boha, musí k němu neustále vzhlížet, musí si Boha ve své duši stůj co stůj udržet skrze modlitbu a rozjímání

 

„Jak ale mám ho vzývat, mého Boha a Pána? Neboť k sobě ho volám, když ho vzývám. Jak se ale jmenuje to místo, kam má můj Bůh přijít ke mně? Je snad tedy Bůh něco, co je ve mně? (…) Ale vždyť bych nic nebyl, kdybych nebyl sám v Tobě? (…) Řekni k mé duši: já jsem tvojí pomocí (…)“[13]

 

Augustin chce, aby si člověk uvědomil svou závislost na Bohu. Bůh stvořil člověka ke svému obrazu, a pokud člověk nebude hledat Boha, nenajde svou pravou identitu. Z toho vyplývá, že věřící člověk by měl s Bohem neustále udržovat živý kontakt, pokud tak nebude činit, nemůže být jeho život šťastný a autentický.