Krize otcovství a její dopad na mladé muže

Krize otcovství a její dopad na mladé muže

Dalo by se říci, že krize mužství a otcovství je v naší společnosti již dlouhou dobu trvající jevem. Spíše bychom se měli ptát, kde je hlavní zdroj tohoto neklidu, který činí muže nejistými a stále se hledajícími. Těžko se nám bude odpovídat, protože tento problém je velmi obsáhlý a složitý. Někteří odborníci na tuto problematiku se domnívají, že hlavním spouštěčem krize otcovství je rozpad patriarchátu a průmyslová revoluce. Já osobně s nimi souhlasím, zdá se mi, že to má svou logiku.

Jak je známo patriarchát se ztratil v propadlišti dějin a muži přišli o svou dominantní roli ve společnosti, jsou v situaci, že neví, co se od nich očekává a neví jaké je jejich poslání, tato situace je vede často k rezignaci. Mají pocit, že už tu k ničemu nejsou.

Zastánci této teorie se domnívají, že se muži cítí jaksi odstrčení a vzdali se svého vlivu na výchovu svých potomků, já osobně bych to neviděl tak černě, otci, který má svou manželku a děti upřímně rád, bude upřímně jedno, že už muži nemají vedoucí postavení ve společnosti.

 Teorie zabývající se průmyslovou revolucí a jejím dopadem, se nám nějak nesnaží podsouvat, že vztahy mezi otci a syny byly v každém ohledu lepší, to opravdu ne, ale dá se předpokládat, že chlapci dokázali lépe přijímat svou mužskou identitu a roli.

 „Bly upozorňuje na to, že v období před průmyslovou revolucí chlapci obvykle vyrůstali v úzkém pracovním vztahu se svými otci. Pracovali na rodinné zemědělské usedlosti či v rodinné dílně společně s otcem a učili být se zemědělci, řemeslníky nebo obchodníky a přispívali svým dílem k blahu celé rodiny. Proto už ze začátku života vyrůstali v přesvědčení, že jsou součástí otcova světa, a že jsou proto důležití. Nemuseli pochybovat o své identitě nebo ji teprve hledat, protože ji už měli jasně určenou. Také nemuseli později v životě usilovat o uznání společnosti, protože už získali uznání svých otců a to bylo to jediné, na čem jim záleželo.[1]

 Přepokládá se, že právě v tomto období došlo ke ztrátě pozitivní vazby mezi otcem a synem.

Zde bych rád dodal, že muži, kteří nastoupili do továren, pracovali mnohdy až šestnáct hodin denně a často vykonávali činnost, která byla velmi rutinní a nenaplňovala je. Troufám si tvrdit, že se určitě vraceli domů udření a nervní a na nějaké „věnování“ se synovi prostě nebyl čas ani chuť.“

 Je čím dál častější, že chlapci vyrůstají v rodinách bez otců. Myslím si, že problém tolik nespočívá v nepřítomnosti biologického otce v rodině, protože to je bez nadsázky štěstí, když má syn dobrého a kvalitního otce. Ve většině případů to stejně nebývají biologičtí otcové, kteří chlapce zasvěcují do mužské role.

 „Je hodně zajímavé, že biologický otec je jen málokdy iniciačním vůdcem svému synovi. Ve vztahu syna a otce je totiž obvykle příliš mnoho napětí. Chlapce uvádějí do dospělosti vždy starší, většinou cizí muži.“[2]

  Myslím si, že problém je v tom, že ubývá kvalitních a moudrých mužů, kteří by byli ochotni chlapce vést a něco je naučit. Nejvíce by pomohlo, kdyby si matky synů uvědomili, že jejich synové potřebují kvalitní mužské vedení. Dobré by bylo, kdyby je angažovali v kroužcích a skupinách, které vedou dobří starší muži se smyslem pro vyšší hodnoty.

 Domnívám se, že nejdůležitější pro chlapcův zdravý vývoj je, aby se mu dostalo lásky a pozornosti od matky, ale pokud se mu nedostalo otcovské lásky nebo pozitivní pozornosti od jiných mužů, budou chlapci po zájmu a pozornosti mužů podvědomě stejně toužit, je to spíš dílo náhody, jestli se jim upřímného zájmu ze strany starších mužů dostane. Velmi záleží na prostředí, ve kterém se chlapci pohybují, pokud přichází do kontaktu s dobrými muži je zde velmi reálná možnost, že si jednoho z nich zvolí za svůj vzor, ne že by muže museli bezpodmínečně kopírovat, ale jejich dobrý příklad jim může pomoci na jejich životní cestě.

 Nebál bych se říci, že situace je velmi žalostná.  Když jsem byl jednou posedět s kamarády v restauraci, čirou náhodou jsme zavedli řeč na naše otce. Naše diskuze o nich byla velmi otevřená a upřímná. Obecně z ní vyšlo najevo, že ani jeden z nás nemá s otcem takový vztah, jaký by chtěl mít, vztah který by se zakládal na otevřenosti, přátelství a přirozené autoritě.

A přiznali jsme si, že naši otcové jako mužské vzory v období našeho dětství a dospívání absolutně selhali. Dalo by se říci, že jsme málokdy pocítili otcovu přítomnost v pozitivním smyslu a přišlo nám, že jsme o něco ochuzeni. Naše pocity by se daly vyjádřit asi takto:

Nikdy na sebe nepohlíželi jako na syny otců, kteří je obdivují, nikdy nepocítili hloubku a jistotu své identity, nikdy si neprožili to prvotní nadšení, jež je výsledkem vyrůstání v bezprostřední blízkosti staršího muže, šířícího kolem sebe pocit jistoty. [3]

 Zajímavý je jeden fakt, který svým způsobem o něčem vypovídá, skoro všichni znají datum narození svých matek, ale datum narození otce si nepamatují. Působí to na mě tak, že vrací nepřímým způsobem nezájem a vlažnost svým otcům.

Chtěl bych podotknout, že i přes absenci pozitivního mužského vzoru v rodině se jim daří velmi dobře v profesním životě. Někteří z nich zanedlouho budou otci a cítí se nejistí v tom smyslu, že neví co svým dětem předat a zda otcovskou roli vůbec zvládnou.

 Mnoho dospívajících mužů, doufá v to, že až založí své rodiny, že budou lepší než jejich otcové a chtěli by, nabídnou svým dětem dobré otcovství, které sami nezažili. Ale musíme si uvědomit, že tento ideál se dá jen velmi těžko uskutečnit.

Mnoho mladých mužů si řekne: „budu lepší než můj táta“. To je velmi chvályhodné, že se takto rozhodnou a že mají dobrou vůli být lepší než jejich otcové, ale bohužel skutečnost bývá často odlišná od ušlechtilých ideálů. Většinou když založí své rodiny, vůle a předsevzetí být dobrým otcem chvilku vydrží, ale pak se velmi často stává, že sklouznou do stejné role jako jejich otec, zkrátka chování jejich otce je v nich velmi silně zakořeněno. Dalo by se říci, že je to takový začarovaný kruh, v jistém smyslu jsou už předurčeni, jakými otci budou. Z ní to dosti beznadějně, ale skutečná realita to spíše potvrzuje.

 Možné řešení problému

 Myslím si, že by velmi pomohlo, kdyby si novopečení otcové uvědomili, že jsou velmi náchylní k chybám ve výchově, kterých se dopouštěl jejich otec. Pomůže, když uznají svou křehkost a s rozumnou pokorou si přiznají, že sami prostě na to nestačí, aby byli jiní než jejich otcové.

 Velkou pomocí jim může být partnerka nebo psychoterapeut, ale často i oni jsou krátcí na to, aby mohli muži pomoci. Vnitřní zranění, které jim otec způsobil je často velké a jen tak vymazat z  psychiky prostě nejde.

 Ale vždy platí, že nejlepší je konkrétní příklad mužů, kteří sami dětství neměli nejlepší, ale přesto se jim podařilo být dobrými a šťastnými otci. Nejvíce by pomohl osobní a přátelský kontakt s těmito muži a nebát se s nimi sdílet problémy, které mu kříží cestu k dobrému otcovství. 

 Když muž porozumí tomu, že je z velké části jaksi předurčen, jakým otcem bude, donutí ho to o své bezmocnosti více přemýšlet. Velmi pomůže, když se svým otcem vnitřně smíří a odpustí mu a dále by si měl uvědomit, že v podstatě ať chce nebo nechce, bude jeho otec vždy jistým způsobem v jeho duši přítomen. Vyčítání a svalování viny na otce mu nepomůže, pouze prohloubí jeho beznaděj.

Nejlepší bude, aby sám po sobě nevyžadoval nějaké velké výkony, ale snažil se spíše krůček po krůčku postupovat k dobrému otcovství a hlavně mít optimistickou víru, že dobrým otcem dokáže být. Nekoukat tolik do minulosti a spíše si vážit toho, co mi právě „teď“ život nabízí a prostě otcem být.