Má utrpení nějaký smysl?



 Má utrpení nějaký smysl?

 Na úvod a nahlédnutí do tohoto problému bych chtěl začít myšlenkami z knížky Lékařská péče o duši od Viktora E. Frankla. Tento autor se tomuto problému dostatečně věnuje a jak je známo, má s ním i osobní zkušenost. On sám se dívá na trápení jako na životní zkoušku, která má smysl a dále říká, že samo trápení může člověka obohatit a dát jeho životu nový rozměr. A proto bych teď rád zde uvedl několik opravdu výstižných myšlenek týkajících se tohoto problému. V. Frankl píše:

 „Utrpení, strast patří k životu jako osud a jako smrt. To všechno se nedá od života oddělit, aniž by se současně porušil jeho smysl. Strast a smrt, osud a utrpení odloučit od života, to by znamenalo vzít životu tvář, formu.“[1]

 Lidstvo bude prostě utrpení provázet neustále a všude, bylo by dětinské ho nějak popírat. Pokud jsme již nějaké utrpení prožili, bylo zbytečné si nad ním zoufat, spíše se musíme snažit o to, aby nám samotným sloužilo k osobnímu seberůstu a poučení.

 „To před čím má utrpení člověka chránit, je apatie, umrtvující duševní strnulost. Dokud trpíme, zůstáváme duševně naživu. Ano v utrpení dokonce zrajeme, v utrpení rosteme-činí nás bohatšími a mocnějšími.“[2]

 Utrpení nám skutečně může dopomoci k větší citlivosti. Ten kdo se s utrpením setkal tváří v tvář, dokáže druhého lépe pochopit, je zde větší schopnost porozumění a vcítění se do druhého člověka.

            Člověk by si měl uvědomit, co mu přineslo dobrého a co špatného, velmi často se stává, že nám utrpení moc nepřineslo, ale spíše nám více vzalo. I když převažují negativní aspekty, nemělo by nás to vyvést z míry, bral bych to spíše jako logický důsledek.

            Například Fridrich Nietzsche říká: Co tě nezabije, to tě posílí. Musím uznat, že má pravdu, člověka utrpení určitě v jistém ohledu posílí, ale já sám osobně bych tuto moudrost formuloval trochu více do důsledků. „Co tě nezabije, to tě posílí, ale zanechá trvalé následky“. O následcích utrpení není pochyb, jsem si jist, že utrpení trvalé následky na duši i těle zanechává a mnozí se o tom na vlastní „kůži“ přesvědčili anebo ještě přesvědčí. Musí nám být jasné, že následky jsou mnohdy velmi závažné a činí život lidem mnohem těžší a složitější.

  Nejčastěji si klademe otázku: „Proč to všechno?“ „Proč to musím být právě já, který má odnést následky za špatnou výchovu svých rodičů, jejíž důsledky teď musím nést?“ „A proč mám tyhle rodiče?“

Když si klademe tyto otázky, uvědomíme si, jak jsme v našem životě bezmocní. A zvláště, když porozumíme tomu, že životní okolnosti, do kterých jsme vrženi, si vůbec sami nevybíráme.

 Je dobré, když si tyto otázky položíme. Je možné, že průběh řešení otázek v našem nitru, bude temný a depresivní, ale přesto je dobré, když si jím projdeme.

Sami brzy pochopíme, že bychom se nad polemikou „proč zrovna já“, mohli trápit do nekonečna. Existuje pouze jediné možné východisko a to je: přijmout se, přijmout svůj život.