Křížákův příběh -vyprávění druhé

Jako přízrak z mlhy se k nám přiřítil na svém oři Gottfried, jeho hřebec byl značně neklidný, cítil, že tajuplný klid nevěstí nic dobrého. Za hrozivého odfrkování potřásal divoce hlavou a z jeho nozder se valily obláčky páry, bylo to krásné zvíře. Gottfried k nám pronesl povzbuzující řeč a vyzval ke zpovědi všechny muže, kteří tak ještě neučinili.

Nebyli jsme blázni, všichni jsme byli vyzpovídaní! Vědomí smrti bylo všudypřítomné, stačila pouze malá řezná rána, či lehký šrám a voják do týdne mohl umřít na infekci a byl konec všemu zdejšímu pobývání. V podstatě, i když jsme byli mimo válečná tažení, tak nikdo z nás nevěděl, jestli se dožije zítřka. Někteří z nás byli posedlí chorobným pocitem viny, protože se jejich činy se neslučovaly s křesťanskými ideály. Pokud bychom náhle zemřeli bez rozhřešení, propadla by naše duše věčnému zatracení a musela by snášet všechna muka pekelná, to pro nás byla ta nejhorší představa, z které jsme se i ve spánku probouzeli.Byli jsme připraveni, čekali jsme s napětím na táhlé zatroubení rohu, kterým se dával signál k útoku. Napětí neustále stoupalo. Věděli jsme pouze dvě věci: že to buď přežijeme, anebo naše duše konečně spočine ve své pravé domovině, to jest v nebeské vlasti. Měli jsme jediné východisko a to bylo jediné: bojovat statečně! V žilách nám kolovala krev našich franských předků, kteří byli v bojové řeži více doma než u rodinného krbu a my jsme jim nehodlali udělat ostudu. Ozvalo se melancholické zatroubení rohu. Zalila nás obrovská úleva, konečně se to spustilo, pochodovali jsme v klínové formaci směrem k hradbám a uprostřed naší formace byla obléhací věž, kterou jsme museli stůj co stůj ochránit.  

Dostali jsme se na dostřel lučištníků a ti nás zasypávali šípy jako rozumu zbavení, každý z nás se začal krýt svým štítem, v těchto chvílích jsme vždy děkovali mistru zbrojíři, který náš štít vyrobil, záleželo na každém centimetru, na každém kousíčku poctivě odvedené práce. Malá část rytířů byla skryta v našem klínu. Koně na sobě neměli téměř žádnou zbroj, a proto se stávali oblíbeným cílem lučištníků. Rytíři vždy zajeli mezi pěšáky, sesedli z koně a pěšáci svými štíty uchránili koně před šípy.[1] Takto jsme postupovali ve vzájemné spolupráci až k hradbám Věčného města. Italové měli v plánu obléhací věž zničit dříve, než dorazí k hradbám, lučištnici stříleli na věž zápalné šípy, věž se však nevznítila, všechny hořlavé části byly pokryty kůžemi zvířat a kůže samotné byly napuštěny vodou. Když nepomohly hořící šípy, vysílali Italové jízdní přepadové oddíly. Kdykoliv se k nám jízdní oddíl blížil, poslali jsme dopředu lučištníky a pár střelců z kuše – těch jsme měli velmi málo, samostříl[2] jako takový byl v naší době novinkou a málokterý zbrojíř jej uměl vyrobit, byli jsme vděční za každého střelce z této ďábelské zbraně, která prorážela štíty a kroužkové brnění, jako by to bylo máslo. Lučištníci a střelci z kuší stříleli na blížící se jezdce, v duchu jsem se modlil, aby jich co nejvíc vyřadili zboje, byli jsme si vědomi jejich hrozivé síly, která drtí pěchotu jako mlýnské kameny obilí.

Předně jsme museli zachovat klid a disciplinovanost, což šlo velmi špatně, muži často panikařili, většinou se to týkalo mladších vojáků, kteří tomuto nebezpečí čelili poprvé, patřil jsem mezi ně i já, rytíři řítící se na nás v plném trysku, v nás vzbuzovali hrůzu a zoufalství. Naštěstí skoro všichni muži byli veteráni a věděli, co mají dělat. Střelci vystříleli, co největší počet šípů a šipek na rytíře a stáhli se za naše řady, zlikvidovali téměř jednu třetinu italských rytířů, což pro nás byla značná úleva.

Jeden starší muž mi vtiskl do ruky dlouhé kopí a rázným kopancem mě poslal na okraj formace, přepadla mě bázeň, já křehký pěšák mám bojovat proti rytířské jízdě? Připadalo mi to naprosto zbytečné a beznadějné…