Sebepřijetí

 Problém přijmutí sebe samotného.

 

Není pro člověka úplně jednoduché a samozřejmé, že se dokáže mít zdravě rád. V podstatě je to obrovské umění, mít se zdravě rád a nebýt přitom egoistou. „Každý člověk potřebuje zdravou míru sebelásky. Schopnost obracet se sám k sobě pozitivně a s láskou je předpokladem šťastně naplněného života".[1]

Pojďme se na tento problém podívat z blízka a to tak, že si položíme otázku: „kde má tento problém svůj počátek"? 

            Tady bych použil slova: „Za vším hledej lásku!" Tím myslím čistou, nezištnou lásku. Problém tkví samozřejmě v našem počátku, v našem dětství. Největší vliv na naší osobnost má samozřejmě naše matka a její vztah k nám, ten se začne vytvářet již v prenatálním období. „Již dítě rostoucí v těle matky, reaguje na náklonnost nebo odmítání". [2]

 

„Dítě se učí mít samo sebe rádo, jestliže mu matka dokáže zprostředkovat pocit, že je milováno prostě proto, že je. (...) V této atmosféře se u dítěte dostavuje blažený pocit a roste jeho jistota, že je na tomto světě chtěné a vítané". [3]

 

Tato věta může být pro nás menší nápovědou, která nám může pomoci tento problém lépe rozuzlit z jeho složitosti. Autor nám chce sdělit, že je zde velká pravděpodobnost, že dítě, kterému se dostane nepodmíněné lásky, dokáže také nepodmíněně milovat. „Lidé, kteří takovou lásku zakusili, jsou schopni také lásku nenuceně dát najevo jako přirozenou a samozřejmou součást své osoby". Je si jisto svou existencí a hodnotou, to je obrovský přínos pro jeho budoucí vývoj, nemusí si dávat žádné masky, prostě tady je a nemusí se přetvařovat, protože ví, že bude vždy s láskou přijímáno.

Taky bych chtěl zdůraznit, že velmi záleží i na otci rodiny. Pokut otec spoluutváří pozitivní láskyplné rodinné prostředí, je vždy větší pravděpodobnost, že matka svou úlohu lépe zvládne.

 

„Mít zkušenost bezpodmínečné lásky tedy není jen předpokladem pro to, aby člověk měl sám sebe rád, nýbrž i předpokladem, který umožňuje, aby člověk byl schopen milovat i ostatní lidi. Mateřská láska je proto požehnáním, které, a to je tragické, není všem lidem v dostatečné míře dopřáno." [4]

 

Samozřejmě, aby dítě tuto lásku od matky dostalo, správně budeme předpokládat, že i matka se musí mít zdravě ráda. „Rodiče, kteří sami sebe nemají rádi, jsou schopni své dítě zrcadlit jen nedostatečně, jen nedostatečně umějí dát najevo, že je vítané a dobré takové, jaké je".[5]

Známí humanistický psycholog Erich Fromm je přesvědčen, že nejlepší jsou ty matky, které mají k sobě pozitivní vztah. Ve své knize Umění milovat píše: „Kdo má příležitost studovat působení matky se skutečnou sebeláskou, ten vidí, že nic nemůže dát dítěti lepší zkušenost skutečné lásky, radosti a štěstí než být milován matkou, která miluje sama sebe"[6]

 

Co ale mají dělat ti lidé, kterým se bezpodmínečné lásky a přijetí nedostalo? Domnívám se, že člověk na sebe musí uplatnit „chytrou psychologii". Když si řeknu: „teď se budu mít rád", tak se mi to zaručeně nepodaří. Člověk na sebe musí nepřímo, dalo by se říci „obklikou". Například dobrý začátek může být, vyloučení všech věcí, o kterých jistě ví, že mu škodí a které ho zpomalují v jeho seberůstu. Když má například náklonnost závislostem jako je kouření, alkohol či internet, tak nejleplepším rozhodnutím bude, když je začne postupně vylučovat ze svého života, poté co se mu to podaří, je zde možnost, že vzroste jeho sebevědomí a tím pádem i cesta k jeho sepřijetí je mnohem snazší.

 

Myslím si, že si člověk musí osvojit postoj lásky, tento postoj by se mohl přes nepřímé skutky lásky k sobě zvnitřnit, dalo by se říci zautomatizovat. Člověk by se měl pokusit, stát se sám sobě milujícím rodičem.

 

Velmi pomůže, když svým rodičům odpustíme a vnitřně se s nimi smíříme, pokud možno i v osobním kontaktu. I když matka nebo otec působili krajně negativně, a bohužel tomu tak někdy je, je nezbytné vytvořit pozitivní obrazy rodičů.[7]

Richard Röhr uvádí ve svém díle Narcismus vnitřní žalář poselství dobré matky, které sestavil Jack L. Rosenberg. Doporučuji toto cvičení si na sobě vyzkoušet. Pokud možno vícekrát

 

„Velkou pomocí jsou při vyřešení vztahu k vnitřním rodičům imaginační cvičení. Práce začíná tím, že člověk vidí sebe jako zraněné dítě v celé jeho potřebnosti. Jakmile se před vnitřním zrakem objeví malý/á XY, může se dotyčný dosadit na místo dobré matky a poskytnout dítěti všechno, co mu skutečná matka nebyla schopna dát: především pochopení a útěchu. (...) Doporučujeme vzít v představě potřebné zraněné dítě za ruku, vzít je třeba na procházku, nebo si je posadit na klín - v každém případě být tu zcela a jen pro ně".[8]

 

Následující poselství dobré matky jsou:

•1.      Chci tě

•2.      Miluji tě.

•3.      Starám se o tebe.

•4.      Můžeš mi důvěřovat.

•5.      Jsem zde pro tebe; jsem zde pro tebe, i kdybys umíral.

•6.      Miluji tě pro to, co jsi, a ne proto, co děláš.

•7.      Jsi pro mě něčím výjimečným.

•8.      Miluji tě a dovoluji ti být jiný než já.

•9.      Někdy ti řeknu „ne", a to proto, že tě miluji.

•10.   Má láska ti dává zdraví.

•11.   Vidím tě a slyším tě.

•12.   Nemusíš se bát

•13.   Můžeš důvěřovat svému vnitřnímu hlasu.[9]

 

 

Dále si musíme uvědomit, že v pozdějších fázích dětství, mají mnoho vnitřních zranění na svědomí otcové, tak by bylo na místě uvést i poselství dobrého otce. I zde vřele doporučuji si cvičení s co největší koncentrací vyzkoušet.

 

Poselství dobrého otce zní:

•1.      Miluji tě.

•2.      Důvěřuji ti. Dobře vím, že jdeš svou cestou.

•3.      Stanovým hranice a prosadím je. („Musíš chodit do školy.")

•4.      Když upadneš, pomohu ti vstát. (Učit se jezdit na kole je velmi rozšířený příklad tohoto druhu zkušenosti s otcem)

•5.      Jsi pro mě něčím výjimečným. Jsem na tebe hrdý.

•6.      (Zvláště pro ženy) Jsi krásná. Dovoluji ti být sexuální bytost.

•7.      (Zvláště pro muže) Dovoluji ti být takový jako já, ale právě tak ti dovoluji být více než já a méně než já.[10]

 

Teď pouze zbývá odpovědět na otázku: proč se někomu lásky rodičů dostane a někomu zase ne? Staré pořekadlo zní: „rodiče si nevybíráme" a tak tomu opravdu je. V podstatě to znamená, že na tuto otázku nelze odpovědět.

Musíme si uvědomit, že lidé, kterým se nepodmíněné lásky nedostalo, to budou mít vždy těžší a budou mít problémů a trápení vždy mnohem více. Vnitřním zranění, která si ve své duši nosí, je mnohdy velmi tíží a často s nimi únavně bojují. A než se jim se tato vnitřní zranění zhojí, trvá bohužel velmi často dlouho. Nejdůležitější je, aby si tito lidé uvědomili, že jsou zodpovědní sami za sebe a za svoje štěstí.

Ale hlavně záleží na konkrétním člověku, každý je originál. Podle mě ten kdo se odhodlal odpustit svým „pravým" viníkům, kteří zničili jeho duševní klid, je na nejlepší cestě, stát se vyzrálou osobností a získá tím odvahu a energii začít znovu. Skutek odpuštění ho zbaví utrápeného a neklidného myšlení a poté se už neohlíží tolik zpět a má pozitivní touhu udělat i něco pro sebe. Bylo by dobré, aby tito lidé došli ke své přirozené části osobnosti a byli prostě takový, jací doopravdy jsou, aby jednoduše sami sebe přijali a respektovali.

 

 

 

 

---

[1] Heinz-Peter Röhr (2008): Narcismus vnitřní žalář, Praha, Portál, přel. Petr Patočka, s. 9

[2] Heinz-Peter Röhr (2008): Narcismus vnitřní žalář, Praha, Portál, přel. Petr Patočka, s. 27

[3] Heinz-Peter Röhr (2008): Narcismus vnitřní žalář, Praha, Portál, přel. Petr Patočka, s. 27

 

 

[4] Heinz-Peter Röhr (2008): Narcismus vnitřní žalář, Praha, Portál, přel. Petr Patočka, s. 27

[5] Heinz-Peter Röhr (2008): Narcismus vnitřní žalář, Praha, Portál, přel. Petr Patočka, s. 28

⁸ Erich  Fromm (1966): Umění milovat, Praha, Orbis, přel. Petr Vinař, s. 50

 

 

 

[7]    Heinz - Peter Röhr. (2008): Narcismus vnitřní žalář, Praha, Portál, přel. Petr Patočka, s. 128

[8]  Heinz - Peter Röhr. (2008): Narcismus vnitřní žalář, Praha, Portál, přel. Petr Patočka, s. 128

 

[9] Heinz - Peter Röhr. (2008): Narcismus - vnitřní žalář, Praha, Portál, přel. Petr Patočka, s. 128

[10] Heinz - Peter Röhr. (2008): Narcismus - vnitřní žalář, Praha, Portál, přel. Petr Patočka, s. 128